Hnutí KOPRu vz. Musado
Že je naše hnutí považováno za jednu z nejnebezpečnějších organizací asi není třeba zdůrazňovat. Ale to co provedla VA Brno, jsme opravdu nečekali. Naše skupina byla vyslána na týdenní, intenzivní, nepřetržitý výcvik musada, pod záminkou získání nových dovedností v boji muže proti KOPRistovi. Ve skutečnosti se však jednalo o akci, která měla naši buňku oslabit nebo dokonce zcela zničit. O tom jak vše probíhalo si můžete přečíst v následující podrobné zprávě jednoho ze zůčastněných.
Pondělí 8.10.: Budík mě vzbudil v 5:00h, vykopat se z postele byla hrozná dřina, ale nakonec jsem to zvládl. Oblékl jsem se a hodil si na záda velkou polní, tedy pokusil se hodit, tak těžká snad nikdy nebyla. Na druhý pokus jsem však nad svou bagáží zvítězil a společně s Rimkim, jsme vyrazili k autobusu. Šli jsme mlčky vedle sebe. Ticho jsem prolomil já svou otázkou:“Jaké je heslo týdne?“, čekal jsem, že Rimki přijde s nějakou svou obvyklou koninou, ale on se ke mě otočil a naprosto vážně řekl:“Všichni tam chcípnem….“. Několik sekund jsme si zírali do očí a pak jsme vybuchli smíchy. U autobusu už stálo pár lidí a nadávalo na těžkou bagáž.
Do tábora jsme dorazili před sedmou. Krátce po vylodění se z autobusu, jsme se rozešli do malých dřevěných chatek, abychom si odložili nadbytečný materiál. Na snídani jsme šli ve sportovním, tedy v maskáčích a kanadách. K snídani jsme dostali celé dva rohlíky, bílý termix, čaj a na každý stůl pro 7 lidí kus paštiky.
Výcvik začal v 8:00h tříkilometrovým během, s krátkou přestávkou na 30 kliků na počítání. Už po dvou kilometrech jsme si byl jist, že se mi tady nebude líbit a že heslo týdne jsme určili správně. Následovalo opakování postojů, krytů a kopů, potom jsme se přesunuli na překážkovou dráhu. Po dokončení dráhy jsme se přesunuli k lanovce, tedy jednomu lanu taženému šikmo mezi dvěma stromy. Nejdřív jsme si upravili horolezecké sedáky, zajistili se a vylezli po provazovém žebříku do výšky asi 3.ho patra, odkud jsme pokračovali další dvě patra po větvích stromu. Pak už jen zacvaknout karabinu s kladkou, zrušit jištění, pevně se chytit, mírně odrazit a jet. Jízda dolů byla celkem rychlá a dlouhá, zastavil mě náraz do sítě. Připadal jsem si jak čmelák chycený v pavučině, síť se ale napružila a odhodila mě zpátky. Jednou rukou jsem se držel kladky, druhou sítě a měl jsem co dělat, abych se udržel obojího. Pak jsem vylezl na vrchol sítě oddělal kladku a zase slezl. Když jsem odcházel a sundával postroje, přehodnotil jsem situaci:“Možná se mi tady bude přece jenom líbit. A možná ani nechcípnem.“. Dopolední výcvik jsme zakončili 6-ti kilometrovým během s přestávkami na kliky a tentokrát i na lehsedy. Znovu jsem přehodnotil situaci a došel k závěru, že prbní dojem byl správný.
Oběd byl zcela proti pravidlům stravování se, při velké zátěži. Z toho důvodu jsem si dal pouze polévku a rohlíky, hlavní jídlo by v žaludku asi dlouho nevydrželo a „krmit veverky“ se mi opravdu nechtělo.
Odpolední výcvik začal ve 14:00h, jak jinak než během s přestávkami. Následovalo opakování technik probraných dopoledne a přidání seků, úderů a pádů. Výcvik jsme ukončili opět během na 6km s přestávkami.
Večeře – 18:00. Rozhodl jsem se, že zdejší jídlo nebudu popisovat, protože se sice jinak jmenuje a jinak vypadá, ale chutná pořád stejně špatně.
Úterý 9.10.: Dnešní den nebyl nijak zvlášť zajímavý. Výcvik začal opět v 8:00h, opět třemi kilometry na „rozdýchání“. Za zmínku ovšem stojí prvních 20m běhu. Sotva jsme se rozhýbali, začali všichni do jednoho skučet jak psi. Naše svalstvo zkrátka nebylo připraveno na takovou zátěž. Asi po půl kilometru jsme si na křeče zvykli a běželi dál a dál a dál…. K našemu obrovskému údivu a nezměrnému nadšení jsme dopolední výcvik v technikách nezakončili během.
Odpolední výcvik byl poněkud kratší, protože jsme na noc měli naplánované přežití. Postavili jsme si malé přístřešky z větví a o několik hodin později jsme do nich ulehli. Spánek v přírodě je skutečně příjemný, tedy pokud je dobré počasí a pokud se nebudíte s každým svým pohybem, po kterém cítíte bolest téměř v téměř celém těle.
Středa 10.10.: Když jsem se ráno vzbudil, zjistil jsem, že žiju. Což jsem hodnotil pozitivně, své hodnocení jsem ovšem změnil v okamžiku, kdy jsem se pokusil vstát. „Lepší kdyby mě sežral medvěd, než tohle“, blesklo mi hlavou, vlastně jsem to možná řekl nahlas. Nevím. Hned ráno jsme dostali studený oběd, protože nás čekala „dovolená“ podle slov našeho učitele. Doslova to řekl takhle:“Ráno autobus, vyhlídková jízda. Potom koupání, procházka po horách. Zpátky autobus …. ….s vašima věcma a vy za autobusem.“ Jak řekl, tak se stalo. Autobus nás odvezl k jisté chráněné oblasti. Na místo výcviku jsme došli pěšky. V první fázi jsme dostali instruktáž o vojensko-taktickém plavání, což jsme si hned také vyzkoušeli ve zdejší řece. Nevím jak Vám, ale koupání uprostřed října navíc v maskáčích, kanadách a se samopalem v ruce se mi zdá jako zvrhlost. Proud byl sice poměrně silný, ale obstáli jsme všichni. V druhé fázi jsme měli instruktáž o lezení, slaňování a prusíkování. Samozdřejmě i tuto činnost jsme si vyzkoušeli. Až do teď to byla skutečně dovolená, ale peklo (alespoň pro mě) mělo teprve přijít. Když jsme po sobě řádně uklidili, vrátili jsme se k autobusu, naložili věci a pak jsme se už jen smutně dívali za odjíždějícím autobusem. Tak začínala třetí fáze: zrychlený přesun do tábora. Hlavní skupina zvládla těch 12km za 1hod 12min, já jakož to zdechloň čety jsme potřeboval několik minut navíc.
Čtvrtek 11.10.: Dnešní ráno bylo skutečně chladné, tak chladné, že jsem si musel strčit oblečení na chvíli do spacáku, než jsem se začal oblékat. Krátce po zahájení výcviku však vylezlo sluníčko nad stromy a náš dopolední výcvik technik byl mnohem příjemnější.
V technikách jsme pokračovali i odpoledne. Výcvik jsme zakončili nástupem a povelem:“ROZCHOD!“. Nikdo tomu nemohl uvěřit, dokud jsme neodešli do chatek a nezalehli.
Pátek 12.10.: Ráno bylo za celý týden asi to nejlepší, chvíli jsem dokonce myslel, že je po mě, protože jsem necítil žádnou bolest. V 8:00h vyběhla první dvojice na orientační běh. Startoval jsem s Míšou jako pár č.13 („Krasný číslo pro krásnýho kluka“, jak by řekl Oploš). Po několika stech metrech ná dohnali Rimki s Pajkim a dál jsme pokračovali společně, jak bylo předem domluveno. Zadanou trasu jsme zvládli celkem v pohodě za 2h 52min.
Odpoledne nás čekalo už jen přezkoušení z technik, balení materiálu a úklid chatek. Potom ještě společný nástup a vyhodnocení celého kurzu a večeře. Ta byla nejhorší za celý týden, asi proto, abychom náhodou nezůstali. A pak už jen šup do autobusu a hurá do Brna.
Vyhodnocení akce:
Během výcviku jsme prokázali, že náš KOPR je opravdu mocný a naše víra v něj je pevná a neotřesitelná. Museli to uznat i instruktoři, staří nabušenci a zarytí tělocvikáři, protože jsme je alespoň částečně obrátili na naši víru, zatím co s námi jejich životní styl neudělal nic. Nejdůležitější ale je, že jsme se od našich nepřátel naučili mnoho technik, které můžeme použít pro „naši věc“.